dobu na Blog.cz

Hry ze SW prostředí vždy patřily k ostře sledovaným projektům, ale ne vždy se vysoká očekávání vyplnila. Zda se zadaří multiplayerové akci Battlefront stojí ve hvězdách a zčásti i v našem článku.

Žánr: akční
Datum vydání svět: 24.9.2004
Datum vydání v ČR: neoznámeno

Star Wars jsou obrovským fenoménem, s nímž se dá srovnávat opravdu jen máloco a jak známo, jedná se i o skvělou ždímačku peněz z kapes zákazníků, ať už v dobrém či horším slova smyslu. A kde se točí velké peníze, nesmí chybět ani počítačové hry. Ty z grandiózního světa Star Wars mají již velice dlouho tradici, bohužel se však nedá říci, že byly všechny povedené, to ani omylem, jelikož především ke sklonku devadesátých let vznikaly i značně podprůměrné tituly, na což jsme u takto silné značky, která bývala zárukou kvality, nebyli zvyklí a ani připravení. Ovšem s příchodem nového milénia se velké kolo LucasArts roztočilo opět do těch nejvyšších otáček, což vyústilo ve skvělé RPG Knights of the Old Republic a hlavouni této firmy nechtějí ze staronového tempa ani v nejmenším slevit, a proto se vedle jiných do výroby dostala i velmi ambiciózní multiplayerová akce Star Wars: Battlefront, za níž stojí studio Pandemic, přes svou prvotinu Clone Wars, zatím nepříliš známé.

Battlefront se hodlá zaměřit především na obří bitvy ve stylu populárního Battlefield 1942, ovšem ve známém prostředí Star Wars, jež by se mělo skládat z kompletního spektra, které tento filmový svět nabízí, tedy jak z klasické linie, tak i té současné, prequelové. Hra nás provede skrze 10 více či méně známých planet, na nichž nám nabídne rovnou 16 odlišných prostředí, tedy i map. Podíváme se například na pouštní Tatooine, který nesmí chybět v žádné SW hře, krásné Naboo, Hoth či vesmírnou stanici na Yavinu. Nejedná se však o jen tak nějak nahodile vybrané lokace, nýbrž pečlivě diskutovaná prostředí, která co možná nejvíce vyhovují náročným požadavkům hry, jež zní především na zprostředkování těch nejepičtějších bitev, jaké jsme kdy měli možnost vidět i hrát. Proto se tvůrci uchýlili do rozmanitých archívů LucasArts i LucasFilms, kde nalezli spoustu zajímavého a především použitelného materiálu, čímž pádem nám údajně mohou přislíbit tak autentické bitvy, že bychom je od filmových originálů, potažmo jejich náznaků, nerozeznali. Pandemic měli k dispozici i vystřižené části snímků a mnohde zapracovala i jejich vlastní fantazie, takže se můžeme těšit i na originální potyčky, jež jsme dosud neměli možnost vidět, což považuji za dobrý nápad a především tolik potřebné zpestřující osvěžení.

Hlavní složkou hry by měl být honosně nazvaný mód Galactic Conguest, tedy dobývání galaxie, což samo o sobě vyvolává obrovská očekávání, která by měla být, v případě, že se vše povede podle plánu, vyplněna do posledního puntíku. Tato herní varianta vás vrhne do skutečné války, jak ji známe z filmů. Cílem je ovládnutí všech planet v galaxii, čehož se dá dosáhnout jedině tím, že v jeden čas bude jeden jediný tým kontrolovat všechna kontrolní stanoviště na veškerých planetách. Ovšem nebude to tak jednoduché, jelikož ani ve chvíli, kdy budete kontrolovat všechny checkpointy na dané planetě a budete se přesouvat na další, vám nikdo nezaručí, že se konkurenční tým na toto území nedostane a jednoduše vám zde neobsadí nechráněné bašty. V tom tkví hlavní kouzlo hry, jelikož podobnou epičnost a výpravnost jsme zatím jinde neměli možnost vidět a tudíž nám pravá atmosféra války uniká. Boje tak mohou trvat mnoho a mnoho hodin, což dělá Battlefront časově náročnější zábavou, která se však za čas strávený u ní odmění měrou vrchovatou a věřte, že výhra bude provázena slastnými pocity. Někdo však musí být poražený, ale ani tak by nemělo být třeba litovat nahraných hodin. Bude samozřejmě možné se ze hry kdykoliv odpojit a někdo jiný časem nastoupí na vaše místo. Jistým jazýčkem na vahách pro zrychlení průběhu hry by měly být odkrývatelné bonusy, přístupné pro aktuálně vítězící a více planet ovládající tým. Výhody by měly spočívat především ve zpřístupnění silných charakterů jako Darth Vader či Luke Skywalker a v přípravě jsou i další vylepšení. Nemusím dozajista připomínat, že hra za takový formát bude pro každého ctí, doufejme však, že se o ně hráči nepoperou, s největší pravděpodobností ovládnutí podobných charakterů bude umožněno aktuálně nejpotřebnějšímu hráči.O rytířích Jedi zatím nepadla žádná zmínka, ovšem je krajně nepravděpodobné, že by LucasArts nevyužili jedné z nejsilnějších sil svého universa, takže se s největší pravděpodobností na udatné reky můžeme těšit. Ke Galactic Conquest se ještě sluší dodat, že ne všechny planety budou přístupny hned od začátku, ale až v určitých kontinuitách. V tomto ohledu zatím plány autorů nejsou zcela jasné, jelikož třeba planetka Geonosis se objeví až ve třetí epizodě a vzhledem k tomu, že i ta by měla být ve hře obsažena, musí se nějak vyřešit překlenutí relativně výrazné časové propasti. Možné je rovněž rozdělení hlavního módu na dvě separátní části, ale to už bychom zabíhali do přílišných spekulací a to bychom neradi.

Za každou stranu může nastoupit až 32 hráčů, což nás jednoduchými počty dovede ke čtyřiašedesáti lidičkám v jedné partii, a to už jsou pak více nežli jen náramné bitvy, v nichž není problémem se na chvíli v chaosu ztratit. Je jasné, že největší jednotky obyčejných pěšáků se budou střetávat často ve větších houfech, ale chytré týmy budou využívat i záškodníků, kteří mají možnost zabrat v nechráněných oblastech mnohá stanoviště a dosáhnout tak jednoduchou cestou velkých úspěchů. Hráčovými parťáky či oponenty ale nebudou jen živé bytosti, protože minimálně k tréninku se singleplayerová možnost s boty dozajista hodí. Umělé inteligenci je prý věnována velká porce pozornosti, jelikož si je tým vědom možných rizik způsobených jejím zanedbáním. Doufejme, že nemluví jen tak do větru a my se dočkáme schopných a rozkazy plnících botů, jinak by totiž hra jednoho hráče byla nepoužitelná, což by jistě nemožností účelného cvičení na silné hráče stálo Battlefront množství koupěchtivých zákazníků a nesmíme zapomínat ani na pořád nemalé procento hráčů, kteří nedisponují dostatečně silným připojením a přesto by si Battlefront chtěli do jisté míry vychutnat. I pro ty by tu ten propracovaný singleplayerový modus měl být. Cosi se šušká i o hře, zaměřené na příběh, ovšem v tomto ohledu nemůžeme nabídnout žádné oficiální vyjádření s konkrétními informacemi, zatím je to celé v oblasti jednání. Co se týče dalších módů, mělo by se jednat o klasické záležitosti jako je deathmatch, CTF atd. Je však jasné, že s přibývajícím časem na kontě hry se většina hráčů bude ubírat cestou ovládnutí galaxie a není divu! Ještě jednou: takhle komplexní systém multiplayerových bitev nabízí málokterá hra.

Hráči se zhostí až dvaceti odlišných typů vojáků, kteří budou, stejně jako prostředí a další věci ve hře, pocházet jak z bojů rebelů s impériem, tak i z války klonů s droidy. Každá třída bude oplývat speciálními schopnostmi a výbavou, přesně odpovídající filmové předloze. Odlišnosti by zde měly být většího rázu a je nám podsouváno ujištění, že se rozhodně nebude jednat jen o kopie lišící se v několika málo ohledech, ba právě naopak - hratelnost by měla být za různé typy poměrně značně odlišná. Například rebelský špion se dokáže zamaskovat tak, že může proniknout za hranice imperiálních sil, ovšem voják Impéria může mít zapnutou schopnost odhalování špehů, což dělá celou situaci zajímavou pro obě strany. Imperiální vojáci si mohou rovněž přivolat útočné síly z orbitu, které z rebelských stanovišť na planetách udělají fašírku. Odbojáři mají naopak možnost vyskočit z vybuchujících vozidel jen s minimální ztrátou na životech. Pokud hledáte příklad z novějších filmů, můžeme vás seznámit s klonovaným bojovníkem, jehož největší předností je využití jetpacku či s rovněž naklonovaným ostrostřelcem, jenž může vystřelit jakousi sondu, která má možnost průzkumu okolí nebo může sama vybouchnout a poškodit tak nepřátele v okolí. Celá tato diferencializace zde není jen pro zvýšení zábavnosti, ale především proto, aby byli hráči nuceni vytvářet komplexní spolky s minimem slabin, v nichž by se hráči jednoduše doplňovali svými rozličnými schopnostmi. Takřka všichni vojáci by pak měli být schopni ovládat množství vozidel a poletuch, jichž by mělo být až patnáct, včetně AT-ST tanků, X-Wingů či speederů. Pod ruku se nám dostanou i stacionární děla a kulomety. Všechny ovladatelné prostředky by měly oplývat svými specifickými přednostmi i nevýhodami a jak sami uznáte, řídit skvělé pomocníky ze Star Wars, to už za něco stojí.

Byla by škoda, kdyby takto nadějný titul vyhořel po technické stránce, což Battlefront, přes současný vývoj na PC, PS2 i X-BOX, s největší pravděpodobností nehrozí. Již z prvních obrázků se dá vypozorovat solidní preciznost, i když ještě trošku péče by to možná chtělo, ale obrazové materiály pocházejí právě z nevyladěné multiformátové verze a jako takové vypadají velice povedeně, zvláště vezmeme-li v úvahu obrovskou rozlohu map, na nichž se boje budou odehrávat. Samozřejmostí jsou skvělé laserové přestřelky i opravdu povedená vodní hladina a precizní vymodelování všeho možného, od monumentálních strojů až po toho nejposlednějšího vojáčka. Při tom všem by si hra měla udržet přijatelnou rychlost, tak nutnou pro všechny střílečky určené pro více hráčů. Rovněž překvapí volitelnost pohledů, k dispozici jsou dva, jeden z vlastních očí a druhý je nahlížen očima třetí osoby. Diskuse nad použitou hudbou s zdá být takřka zbytečnou, stačí jen napsat, že se dočkáme skvělých, pro Star Wars tak typických, motivů z dílny Johna Williamse.

Dohromady to celé nevypadá ani za mák špatně, dokonce bych se nebál říci, že při příznivé konstelaci hvězd by mohlo jít o jeden z hitů letošního roku, i když na podobné soudy je ještě brzy. Zatím ještě není úplně jasno kolem Galactic Conquest, což je bezesporu největší příslib celého titulu a jako takový může Battlefront buď potopit nebo vyzdvihnout na pozice klasik, kde již množství jeho starších bratříčků z prostředí Star Wars trůní. Bude zajímavé sledovat, jak se s touto výzvou autoři poperou a doufejme, že to dopadne ke spokojenosti nás všech, jelikož propad takto nadějného projektu by zamrzel dvojnásob.

Warcraft: Orcs and Humans / 1994

Warcraft 2: Tides Of Darkness / 1996

Warcraft II: Beyond the Dark Portal / 1996

Warcraft III: Reign of Chaos / 2002 / 82% a 89%

Warcraft III: The Frozen Throne / 2003 / 80% a 85%

World of Warcraft / 2004

Už dlouhá léta platí, že každý nová hra Blizzardu sesbírá v recenzích výborné známky a prodají se jí stovky tisíc kusů. I Warcraft III zapadl do šňůry tradičních blizzardovských hitů a s odstupem času se dá říct, že v některých oblastech mezi realtimovými strategiemi stále vede. A poctivý i zkušeně ukuchtěný datadisk Frozen Throne dělá navíc z Warcraftu III kousek, který předvádí, jak zábavně se dá zkombinovat strategie a RPG prvky.

Nový příběh a Arthasův comeback
Staré mršce Arthasovi a Illidanovi nestačily vyčerpávající mohutné bitvy při invazi Plamenné legie a hned se pustili do dalšího dobývání. Tentokrát společně chtějí najít místo, kde se v kusu ledu chladí vůdce nemrtvých Ner'zhul. Kdo jej osvobodí, získá neuvěřitelnou moc. Charismatický Arthas cestou naverbuje Krvavé elfy, zláká na svou stranu rasu Naga, na závěr si to rozdá jak s těmi hodnými, tak s těmi zlými a stejně vyhraje. Závěrečná animace tak rozhodně světu nedává naději, že ho čekají pohodové slunné dny, a hráčům zase dává naději, že by někdy v budoucnu mohlo přijít pokračování.

Příběh se ze začátku - v kampani za Noční elfy - rozjíždí jen pomalu, ale s příchodem Krvavých elfů, kteří de facto suplují lidi, a závěrem za nemrtvé se vyprávění děje i zábavnost misí podstatně zvedne a nastartuje zhruba čtyřicetihodinovou porci hratelnosti, která se v dnešních RTS najde málokdy. Tentokrát si Blizzard tolik nevypomáhá animovanými intry, ale v rámci jednotlivých misí prostřednictvím vidin a retrospektivního vzpomínání jednotlivých hrdinů posouvá příběh dál.

Orkové à la Diablo
V téměř pětadvaceti nových misích se Orkové mihnou jen příležitostně, jenže - což hru konvertuje do žánru RPS - mají Orkové svou vlastní samostatnou kampaň plnou tradiční diablovské řezby. Dva hrdinové procházejí hlavní mapou, na níž postupně dostávají spoustu úkolů, které je zavedou do nejrůznějších lokací, dungeonů a nových světů. Občasnou výpomocí bývá rekrutování několika jednotek v neutrálních budovách. Nicméně peníze se neválejí jen tak po zemi a stejně jako v Diablu padají zlaťáčky z vykuchaných nepřátel nebo něco přihodí Orkové za splnění jimi zadaných úkolů. Speciální schopnosti hrdinů mohou být vylepšeny až čtyřikrát a kromě toho jim lze přidávat bodíky k základním vlastnostem. Pamětníci si možná vzpomenou, že takto nějak měl původně Warcraft III vypadat. Co do nápaditosti je kampaň orků tím nejlepším, s čím Frozen Throne přichází.

Design misí
RTS ve své současné podobě nemají moc možností přijít s něčím originálním a novým, ovšem Blizzard je Blizzard a opět skóruje - tentokrát v designu misí, který je nesrovnatelně lepší než v původní hře. Obtížnost mírně vzrostla; leckdy člověk narazí na misi těžkou, která je pak vystřídána misí zábavnou, nápaditou a taky mnohem lehčí. Kampaň za elfy se rozjíždí pomalým tempem, ale později střídá jedna nápaditá a originální mise druhou. Z těch nej úkolů by se dal vyjmenovat drtivý vpád démonů, kteří přicházejí prostřednictvím bran a nedá se proti nim skoro ubránit, nebo strhující bitva o klec, v níž je uvězněn Illidan. Na každé straně mapy stojí jedna základna, z níž v pravidelných intervalech vycházejí posily, které se uprostřed mapy bijí o klec. Kdo ji ovládá, na jeho stranu taky jede, a když dorazí do základny, vyhrál. V uzounkém kaňonu se na sebe z obou stran valí desítky jednotek, do toho přibíhají hrdinové a všichni se krásně mezi sebou řežou.

Povinné úkoly jsou prakticky v každé misi doplněny o ty nepovinné, vesměs ale nezbytné k tomu, aby šlo všechno hladce a člověk se s misí moc dlouho netrápil. Kdo bude pečlivě hledat, narazí i na bonusové úkoly a spoustu menších legrácek. Inu, Blizzard si s datadiskem opravdu vyhrál. Obecně byly mapy v kampaních sestaveny pro komornější bitvičky a málokdy člověk využije více než dvanáct bojových jednotek. Spousta úkolů se odehrává ve smradlavých a zatuchlých kobkách, přes které se hrdinové musí prokousat sami, nebo pouze se symbolickou pomocí hrstky jednotek.

Nové jednotky a hrdinové
Kromě nových hrdinů a jednotek přibyla do singleplayeru nová rasa mořských potvůrek jménem Naga. Zatímco na počátku kampaně jim člověk musí čelit, později si každý v několika misích vyzkouší, jaké to je, ovládat přerostlé tisícileté želvy a zmutované mořské koníky s trojzubci. Jelikož Naga žije na moři, leckdy je třeba použít lodě rekrutované v neutrálních přístavech. Veskrze jde o občasné vylodění, žádné velké námořní bitky se nekonají, ale opět je to další příjemná změna.

Jako první z nových hrdinů přichází na scénu elfská Warden, mezi jejíž nejzajímavější vlastnosti patří vyvolání silného Avatara a teleportace na krátkou vzdálenost, bez které se mnohokrát v úvodní kampani neobejde. Lidský Blood Mage dokáže vysosat manu z nepřátel, ovšem jeho nejužitečnější a až přehnaně silné kouzlo přichází na šesté úrovni, kdy čaruje skoro nesmrtelného létajícího fénixe. Orkové dostali vynikajícího Shadow Huntera, který se hodí jakožto podpora obyčejných jednotek. Kromě přeměňování nepřátel na živočichy a léčení svých vlastních spolubojovníků je i umí učinit nezranitelnými. Poslední hrdina, obludný Crypt Lord, si libuje ve vyvolávání všelijakých broučků a kobylek a občas si pomůže napícháváním nepřátel.

Každá rasa může nově stavět jakýsi obchod, kde hrdinové nakupují lektvary a předměty, které si dříve museli pracně vymlátit z neutrálních potvor. Kromě toho staré jednotky dostaly řadu zajímavých upgradů (třeba takový Crypt Fiend se zahrabává pod zem, čímž se pro nepřátele zneviditelní). Běžná bitva tak už nevypadá jako obyčejná mlátička mezi dvěmi stranami, ale jako dýchánek čarodějů, kteří po sobě mrskají jedno kouzlo za druhým. Samozřejmě, hrubá síla je taky občas třeba, ale datadisk je už daleko více o čárách a správném využití speciálních vlastností a schopností jednotek.

Multiplayer
Obecně nové jednotky ještě více zdůraznily přednosti i zápory jednotlivých ras. Zatímco supersilného Mountain Gianta při hře po síti využije málokdo (než se stačí postavit, člověk je už třikrát mrtvý), spousta různých kouzelníků a další havěti blokující nepřátelské čáry se výborně hodí proti zkušeným lidským soupeřům, kteří na určitých typech kouzel staví svou taktiku, proti níž se dalo těžko bránit. Vyvážení jednotek bude muset posoudit každý sám; třeba nemrtví dostali výbornou podpůrnou mechanickou jednotku, jejíž zařazení do útočné skupiny dělá z okolních potvor nesmrtelná monstra.

S datadiskem samozřejmě přichází hromada nových map; několika málo z nich by ještě slušelo pár úprav, ale ti, kteří naplno propadli warcraftovskému multiplayeru, kvalitu jednotlivých map zřejmě posoudí daleko lépe. Ostatně, už teď se v diskuzích probírá, jaké jednotky jsou moc silné a co a jak upravit, takže Blizzard beztak vydá několik patchů, které hru po síti dokonale vyváží. Frozen Throne zavádí podporu klanů, jež budou mít třeba svůj vlastní chat nebo žebříčky. Blizzard do hry přidal zajímavou funkci handicapu, který snižuje hit pointy jednotek silnějších hráčů. Novinek je opravdu spousta, jejich kompletní výčet je k mání na této adrese. Radikálně se také vylepšilo ovládání, konečně se dají do výrobní fronty společně s jednotkami naskládat i upgrady a hráči si mohou nastavit klávesové zkratky.

Výborná grafika, výborná hudba
I když se do grafiky moc nerýpalo a zůstala na stejné (a špičkové) úrovni jako v rok starém Wacraftu III, těžko se mezi současnými RTS najde hra s tak pestrým ztvárněním jednotek a originálními mapami. Nové potvory i hrdinové se opravdu povedli a takový horský obr je už od pohledu sympatický drtič nepřátelských vojsk. Singleplayerový design herního prostředí je opravdu nádherný a perfektně vykresluje ponurost příběhu, která se táhne už od úplného začátku. Zvukově je na tom Frozen Throne rozporuplně - zatímco se v hudbě objevují nové motivy zkomponované úplným géniem, namluvení anglické verze často připomíná komediální seriál. Asi málokdo by mluvil s hlasem připomínajícím hlášení o zpoždění vlaků na nádraží v té chvíli, když se dozví, že mu umřela jeho životní láska a vše je ztraceno. V České republice se hra bude prodávat jak v kompletně české verzi (přibližně za 800 Kč), tak ve verzi anglické (přibližně za 1000 Kč). Obě jazykové mutace ale vyžadují stejný jazyk původní hry, a tak se nedá levnější lokalizovaná verze nainstalovat na anglický Warcraft III.

Hodnocení
Přestože cena mezi ostatními datadisky není zrovna nejlevnější, Frozen Throne je po designerské stránce špičkovým kouskem a Diablem (nebo jiným akčním RPG) říznutá orčí kampaň jenom potvrzuje, že v Blizzardu se rodí geniální věci. Snad se někdy Blizzard pustí do druhého dílu Starcraftu nebo naváže na otevřený konec Frozen Throne… Možná je to ale zbytečné, protože tento datadisk je výbornou směsicí nápadů, originality a atmosférického světa Warcraftu, který dokončil to, co začalo před devíti lety původně jen jako vůbec první kopie Duny 2.

Další názor - Ondřej Vodňanský
Single player ze začátku příliš extra nevypadá - zkrátka datadisk. Už v druhé kampani ovšem přichází slušný nášup všeho možného, tj. zajímavý tileset, tuhé, strategické mise a docela překvapivé příběhové zvraty. Hrdinové druhé kampaně mi příliš nesedli - kampaň za alianci (podle menu) to skutečně je, ovšem za takovou… zvláštní. Více bych asi prozrazovat neměl. Třetí kampaň už je ale síla: příběh se větví, mění se strany a spojenectví, ani nestihnete vydýchat jeden zvrat a přichází další… A multi-player? Objektivně ho hodnotit nelze - ti co milují sérii AoE, popř. C&C asi svůj idol nezmění. Ale i pro ne-fanouška může být Frozen Throne zajímavý; právě v multi-playeru jsou nejzřetelněji vidět inovace a vylepšení. Dokud si je nevyzkoušíte, můžou vám připadat jako drobné detaily, ale je jich tolik a jejich funkce doceníte opravdu až při hře. Je vidět, že s tímhle si dal někdo zatracenou práci. TFT jde podle mého názoru v ovládání nejdál ze všech současných sérií. Kromě toho dále prohlubuje žánr "role-playing-strategy" a tím je i v dnešní době poměrně originální.
Hodnocení: 85%

Call of Duty 4 není obyčejná hra. Je to sice krátký, ale emotivní a filmovou atmosférou přímo nasáklý nářez, který jen stěží bude na poli válečných her hledat konkurenci.

Původní 1499 Kč Reklama Koupit hru: www.jrc.cz

Jako již tradičně ku příležitosti vydání enormně očekávané hry jsme zvolili formát dvojrecenze. V prvním oddíle se od Davida Sillmena dozvíte o příběhu, jeho zapojení do herní mechaniky, misích a především multiplayeru. Michal Maliarov podrobně rozebere technické náležitosti a ovládání.

David Sillmen: Synonymum pro střílečku z druhé světové války se za posledních několik let přeneslo z Medal of Honor na Call of Duty. Právě tato série od Infinity Ward byla typickým prototypem tolik diskutovaného subžánru, na který odborná veřejnost dosud žehrá, masy mu ale nekriticky holdují. Základní prvky přebrala i konkurence: zcela lineární akce bez jakékoliv možnosti zabloudit, jasně dané úkoly, které se v průběhu mise pokud možno dramaticky mění, tuny vojáků, velká výdrž anonymního hrdiny a samozřejmě i trefné citáty do války zavlečených politiků či filozofů. To je CoD ve zkratce - nic víc, nic míň. A čtvrtý díl není jiný, byť se na první pohled udála jedna citelná změna - druhá světová válka byla opuštěna a nahrazena moderním konfliktem, který v době, jež se nese ve jménu zostřování mezinárodní situace, hraje na žádanou strunu.

Příběh nečerpá z žádného reálného konfliktu, byť by se umístění třeba do Iráku či Súdánu přímo nabízelo. Pokud se nad tím ale zamyslíme, podobný přístup by autorům pouze svazoval ruce. Udělali lépe, když si vytvořili válečnou situaci vlastní. Postará se o ní typický ruský separatista, který nechce než vlastní stát na území největší země světa, a aby svým požadavkům dodal patřičnou váhu, opatří si pár atomových hlavic z rozsáhlých a nejspíš špatně hlídaných ruských zásob. Potřebuje ale i čas na realizaci svého ďábelského plánu, proto požádá muslimské spřízněnce na Středním východě, aby mu zahráli do noty rozpoutáním války. Na tu západní spojenci pochopitelně musí zareagovat, naštěstí si ale včas všimnou nekalé činnosti na území bývalého Sovětského svazu. Taková situace je pro hráče ideální - bez přehnaného vysvětlování může být důležitou součástkou obou herně i vizuálně odlišných front. Opět jsme se nedočkali přehnaného vykreslení charakterů - střídavě hrajete za amerického mariňáka na Středním východě a člena britské SAS na území postsovětských republik. Emoce hledejte někde jinde.

.

Singleplayer je opět nesmírně strhující záležitostí a troufáme si tvrdit, že v tomto ohledu série Call of Duty ještě nikdy nebyla lepší. Konečně tu příběh hraje aspoň nějakou roli, a přestože je jednoduchý, drží pohromadě a tvoří příjemnou kulisu akční jízdě. Navíc vás zavede na opravdu zajímavá místa, jako je potápějící se loď, středovýchodní města, raketové silo, ukrajinské okolí Černobylu atd. Modern Warfare je postaveno skutečně tak, aby každý okamžik byl naplněn absolutní intenzitou a adrenalinem. Prázdných míst se tady nedořežete.

EA Sports je známé svou strategií vylepšovat hry jen velmi opatrně. Obhajuje to evolučními postupy a přáními hráčů, kteří jsou prý veskrze konzervativní. Inu, může být. Ale co si herní moloch v posledních letech dovoluje se sérií NHL, to již hraničí s drzostí a není v tom vidět nic jiného než prostá lenost či spíše vypočítavost. Hokej byl u nás vždy preferovaným sportem, a proto se i jeho jediná dlouhodobá virtuální podoba dočkávala pravidelně vysokých hodnocení. Ale přinejmenším již ročník 2007 nakrknul i ty nejbenevolentnější recenzenty. EA je ale nepoučitelné a již několikrát prakticky zkopírovaný program, na němž už je markantně vidět i jeho věk, vaří dál a dál.

Vyhledávání jakýchkoliv novinek naráží již v samotném menu. Dobrá, registrujeme, že tvůrci změnili modré pozadí předchůdce na jakousi zašpiněnou sněhobílou, ale jinak? Rychlá hra, sezóna, dynasty mód - všechno jako loni, rovněž bez tutorialu či tréninkových miniher, které by konceptu hry slušely. Rozrostla se nabídka ligových soutěží, ale kdo využije americké AHL, švýcarskou či německou soutěž, když má k dispozici preferované a relativně odpovídajícími soupisky nabízející NHL, případně českou ligu, která má ale stejně jako ta švédská a finská o poznání menší přesnost, a tak jste-li fanoušky, budete se nejspíš rozčilovat nad zastaralými seznamy hráčů apod.

Prakticky každý, kdo si NHL 08 pořídí, jistě nepohrdne hlavním Dynasty módem. Ten se opět táhne přes několik sezón a kromě maxima v podobě dvaaosmdesáti zápasů je tu potřeba také lehce spravovat okolní záležitosti. Vliv na hru ale má víceméně jen zvolená taktika, rozestavění hráčů do co možná nejlépe chemií si vyhovujících formací a zpočátku snad i shánění hráčů (časem nad počítačem stejně vyhrajete i s těmi horšími). Dokladem copy&paste postupu EA Sports je přetrvání v minulých letech hojně propíraného výměnného podvodu. Hloupé AI týmy přistoupí i na pro ně nevýhodné transfery. Stačí si od nich vybrat hráče a jako protihodnotu nabídnout o jeden dva body horšího. Tento trik vyjde prakticky vždy a s jeho pomocí se dá postavit hodně silný tým, kterému pak v cestě stojí pouze platový strop. Jelikož ale hvězdní hráči přistupují i na mnohem nižší platy než v reálu, lze i tak postavit mužstvo snů.

Nejprve je ale nutné vysněné hráče najít v tradičně hrozně zpracovaném menu. To se obrazuje defaultně v rozlišení 800x600 bodů, a tak se na obrazovku vejde jen minimum informací. Hráč tak musí neustále scrollovat a posunovat se v nastavení. V lepším případě myš funguje, v horším nikoliv a je třeba vše projíždět kurzorovými šipkami na klávesnici. Je neuvěřitelné, že si ani s takovými detaily nikdo nedá práci. Nebylo by to nikterak obtížné a komfort zákazníka by se jednoznačně zvýšil.

Ještě obtížnější je hledání novinek na samotném ledě. Grafika a průběh hry se podobá předchůdci jako puk puku. Tempo, fyzika kotouče, omezená výměna jednotlivých lajn, výhodná taktika neustálých bodyčeků - to všechno už jsme tu měli několikrát a v ročníku 08 si to vyzkoušíme v nezměněné podobě znovu. EA Sports na homepage slibuje vylepšenou umělou inteligenci, která má hrát mnohem zodpovědněji zezadu. V našich testovacích hrách z toho však bylo patrné jen naprosto zbytečné zahálení hráčů za brankou, jakoby nevěděli kam přihrát. Není divu, když spoluhráči byli již daleko ve středním pásmu. Této "vymoženosti" se tak dá naopak využít ve vlastní prospěch a nepříliš složitě vystihnout nepřesnou, dalekou přihrávku, což pravidelně ústí v takřka samostatný nájezd na brankáře.

Ale proč vymýšlet nové, když fungují všechny dobře známé postupy z dřívějška. Opět jsme tak ani na vyšší z obtížností nezaznamenali problémy ve chvíli, kdy jsme se sami propracovávali soupeřovým obranným pásem skrz změť chaoticky se chovajících protihráčů. Jako tradičně se nám je dařilo objíždět podle libovůle. Po několika partiích jsme zaznamenali, že gólmani o něco lépe reagují na "one-timer" střely. To je však jen minoritní změna (navíc je otázka, zda k lepšímu), zejména v porovnání s konzolovými verzemi. Status quo totiž evidentně platí jen pro PC - na next-genových platformách Xbox 360 a Playstation 3 udělalo NHL letos stejně jako loni slušný krok kupředu.

Samozřejmě stále platí, že se k ovládání hodí analogový gamepad, protože na klávesnici už je značně obtížné stíhat všechny možnosti, pojící se především s ovládáním hráče bez puku. Jelikož se téměř nic nezměnilo, přetrvává i solidní hratelnost, která hráče láká již patnáct let. Pochopitelně je příliš akční, ale dynamické partie především v multiplayeru stále stojí za zkoušku (a možná i něco více). Ve vteřinovém taktu nabízejí napínavé okamžiky tu na jedné, tu na druhé straně kluziště. A intuitivním ovládáním lze hráče ovládat skutečně precizně, ať už jde o tvrdé bodyčeky, nebo dribling s pukem ve středním pásmu.

Kromě české ligy jsme se opět dočkali i kompletně počeštěné verze. Stejně jako loni na nás tak po celou dobu utkání mluví známí komentátoři Robert Záruba a Petr Vichnar. Od minula se komentátorský standard přeci jen o něco zvedl, ale stále dochází ke kiksům typu nesmyslného nazývání příležitostných střelců "borci, kteří dávat góly opravdu umí". V namluvení jsou navíc patrné i určité mezery, když hra skládá například větu a doplňuje do ní název aktuálně hrajícího týmu. Potěší však, že má počeštěná verze vzestupnou tendenci.

Již třetím rokem bruslí kdysi proslulá série NHL na místě. Je sice hezké, že se tvůrci celých dvanáct měsíců věnovali konzolovým verzím, ale proč pak po PC hráčích chtějí plnou, nikoliv budgetovou cenu. Ačkoliv i ta by byla příliš vysoká. Co takhle napříště jen uvolnit poupravené statistiky a rozpisy týmů a hokejistů? Nakonec, kdyby tvůrci uvolnili editory pro uživatele, mohli by tito pracovat na updatech kontinuálně a přesnost by tak byla ještě větší. Nic jiného než tabulky se totiž v NHL 08 nezměnilo. Jenže EA Sports chce vydělávat a ví, že si tento produkt, byť stojí na vedlejší koleji, vždycky někdo koupí. Aby se PC hráči zase na rok utišili, přislíbilo produkční oddělení EA na příští rok next-genové zpracování i pro počítačovou verzi. Věříte tomu? My moc ne.

Původní 1399 Kč

Zatímco ostatní herní výrobci se klopotí s každým titulem několik let, přičemž nezřídka jsme svědky nekonečného oddalování, Need for Speed je už několik let přesný jako hodinky. Každý příznivec arkádového závodění se tak může každoročně těšit na listopad, kdy si po roce zase užije své.

Žádné konkurenci se totiž slavnou sérii dosud nepodařilo byť jen přiblížit. Snaží se o to sice Juiced, ale jeho druhý díl opět nepřesvědčil. Otázkou však je, nakolik přesvědčuje Need for Speed a nakolik je jeho úspěch dán pouze slavným jménem. V Pro Street každopádně Electronic Arts slibovalo významnou porci novinek, prakticky koncepční překopání. Jenže tento distributor je v poslední době více než pro výrobu skutečně kvalitních změn znám pro své velkohubé sliby, z nichž se většinou naplní jen špetka.

Na první pohled ale určitě jde o příjemné vyvázání z tenat už trochu omšelého undergroundového závodění. Nejde ale o návrat ke klasickému svištění po civilních cestách, jen bez všech těch cool záležitostí a trapného příběhu - změny jsou totiž v tomto ohledu hlubší. Pro Street je v rámci série dokonce debutantem - jako první Need for Speed se věnuje okruhovému závodění. Žádné otevřené město - vždy vstoupíte do závodu a po jeho skončení se dostáváte opět do menu, tedy pokud nezvolíte položku restart. Krok zpět? Tak trochu - změn se dalo docílit i jinak a namlsaní hráči by možná raději rozvoj freeformové části, jakkoliv je fakticky zbytečná. To jsou ale jen dohady, mající na skutečnou kvalitu hry pramalý vliv.

Změna, na kterou jsme se těšili, ale zároveň se jí i obávali, to je proklamovaný důraz na jakési zrealističtění hry. Tvůrci evidentně experimentují a zkouší, co by na publikum mohlo platit. Zapomínají však, že kdo usedne k Need for Speed, chce se především bavit a ani v nejmenším se netouží prát s vozem. To je sice extrém a ovladatelnost zůstává v arkádových mezích, přesto ale zdůraznění "realistického" aspektu naplňuje spíše negativní potenciál.

Znovu se ukazuje, že není úplně ideální snažit se o kompromis mezi arkádou a simulací. Pro Street je ideálním důkazem, přičemž z jízdy skutečně nelze mít přesvědčivý pocit. Auta na silnici neuvěřitelně plavou, což je nepochopitelně společná charakteristika takřka všech z nich. Tvůrci se zřejmě domnívali, že dojmu větší realističnosti docílí ztížením ovládání. Jenže tak to není - bylo by třeba kompletně přepracovat jízdní model, takhle působí místy těžkopádně, v jiných momentech zase komicky - to když se auto každou chvíli hrozí převrátit

Po zkušenostech s neuvěřitelně odbytým NHL 08 (recenze) jsem ke stejnému ročníku FIFA přistupoval s velkou opatrností a očekáváním nejhoršího. Je však pravdou, že fotbal od EA se v posledních letech vyvíjí nesrovnatelně více než hokej. Budiž požehnáno konkurenci - tady vidíte, jak nutí k evoluci. Pokud by FIFA poslední roky byla neustále stejná, neštěkl by po ní ani PES. Takhle štěkat musí, protože dříve strašlivě akční a arkádový fotbal se vydává správě cestou, kterou razí japonská kultovní kopaná od Konami. Fandové sice mají stále jasno, kdo v tomto minisouboji vede, rozdíly v kvalitě už ale nejsou tak diametrální, aby bylo možné hovořit o jasném vítězi a poraženém. FIFA 08 kupodivu tento trend nastavuje a ospravedlňuje svou existenci.

Kromě klasického fotbalu se EA ve své sérii snaží již nějakou dobu prosadit koncepční novinky, kterými by se vymezila oproti PES. V případě, že by se některá opravdu vyvedla, mohlo by pro japonskou konkurenci jít o těžkou ránu. Loni to byly národní ligy, vzhledem ke komplikovanosti a využitelnosti pouze v multiplayeru ale bude ještě dlouho trvat, než se výrazně etablují. Letos tu máme žhavou premiéru režimu Be a Pro.

Jistě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že pro mnohé je vytvoření si jednoho hráče a procházení s ním celou kariérou splněným snem. Nejde jen o přestupy a vylepšování statistik, ale především o jedinou, přímo ovladatelnou součástku na hřišti. Když máte pod palcem celý tým, je to hezké, ale k opravdovému fotbalovému feelingu se dostáváte jaksi zprostředkovaně. Takhle řídíte kroky jediného borce - nabíháte si do volných prostorů, cloníte, říkáte si o přihrávku, sami připravujete gólové situace, střílíte, bráníte, zkrátka jste jedním z jedenácti. Někdy odehrajete zápas skvělý, jindy méně podařený, kdy vaše kontakty s míčem nebudou končit úspěchem. V srdci každého je ale pochopitelně touha být tím nejlepším a to vám hra s trochou tréninku bezproblémově umožní. Budete hvězdou svého týmu.

Teoreticky tedy parádní herní mód. Jaká je praxe? Inu, k dokonalosti má ještě daleko, ale vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o první ročník s touto novinkou, jsme spokojeni. Spolupráce s hráči na hřišti funguje, plnění pokynů trenéra sice není vyloženě nutné, ale občas se to vyplatí. Lepší hráči budou mít nejspíš pocit, že se hraje až příliš na ně, ale to je nakonec dobře. Nikdo nechce hodinu a půl pobíhat po pažitu, aniž by se dotkl míče. Takže rozhodně pozitivní dojem, zatím ale spíše než o plnohodnotný mód jde o vítané, několikahodinové zpestření. Zatím hraje prim dynastický režim, kdy vedete tým mnoha sezónami skrz národní ligu i pohárové zápasy. Dovedeme si ale představit, že Be a Pro může časem, obzvlášť se zavedením next-genového formátu hrát velmi důležitou roli.

Nejvíce nás ale pochopitelně zajímalo, jak se EA v novém ročníku popere s klasickým pojetím fotbalu - v zápasech. Již minule jsme chválili zvýšený důraz na fotbalovost, celkové zpomalení hry, nutnost větší uvážlivosti a také více nepřipravených situací. I letos cítíme snahu o přiblížení se vynikajícímu dojmu z Pro Evolution Soccer. Naštěstí ale nejde o nějaký skok, kterým by se fotbalový model dostal zase někam úplně jinam. Z posledních dílů je cítit kontinuita vývoje.

Hrajete-li na normální rychlost a jednu z vyšších obtížností, pocítíte určité zpomalení. To je dáno nutností dobré práce ve středním pásmu, kterou razí protihráči a vy se bez ní tím pádem také neobejdete. Záložní řada je tak důležitější než kdy dříve a dá se říci, že se tvůrci soustředili na její plynulejší propojení s útočníky. Mnohem více než minule tak platí, že na hřišti má každý své místo. Stále sice lze dělat lehce nerealistické průniky stoperů až k soupeřově bráně, chce to ale mít obrovskou zkušenost. Určitě se vám to nepodaří po pár odehraných zápasech. Člověk počítač přelstí vždy, dobrou vizitkou hry je, když se to stane hodně pozdě. Jako zde.

Hra vás tlačí k taktice přihrávek. Protivník vašemu hráči zdaleka neposkytne takovou volnost, na jakou jste mohli být zvyklí dříve. S hráčem uděláte pár kroků a už vás soupeř zdvojuje. Pokud neovládáte zrovna Ronaldhina nebo Rosického, s nimiž není marné se pokusit o kličku či jinou parádičku, je lepší rychle přihrát, protože jinak se významně zvyšuje pravděpodobnost ztráty míče. Přihrávkami je dobré si najít dobrou pozici pro finální střelu. Palbu zdálky gólmani kryjí poměrně dobře, nicméně ve chvílích, kdy je srumec před bránou, až příliš často zaváhají. Jednoduše nevyběhnou, stojí uprostřed kisny a čekají až jim to protihráč napálí na jednu ze stran, kam takřka jistě nedoskočí. Brankáři tak opět docela kazí dojem ze hry, a přestože máte možnost je ovládat přímo, není to funkce, kterou byste využívali tak často. Jistější je efektivněji pracovat s obranou a blízko bráně nikoho pokud možno nepouštět. Snaží se o to i protivník, jako by si byl slabosti gólmanů vědom. Možná to tak byl záměr, ač ne příliš šťastný.

České namluvení od komentátorského matadora Míry Bosáka a jeho přisluhovače Petra Svěceného se pomalu stává standardem, a ač je na něm poměrně jednoduché najít chyby, buďme za něj rádi, protože mohl dopadnout mnohem hůře. Příjemným překvapením je i přítomnost české ligy, která doplňuje světovou smetánku i další méně známé soutěže.

Soupisky kupodivu nejsou kdovíjak hrozivé - opět platí, že kdo chce hledat nepřesnosti, nebude mít moc práce, ale důležité věci naštěstí štymují. Co se týče licenčního pokrytí, tady FIFA 08 opět hraje prim a nabídku stále rozšiřuje. V tomto ohledu stojí jasně před PES.

Jinak si dovolíme tvrdit, že jí do konkurence od Konami stále něco schází. Letošní důraz na přihrávky do volného prostoru je možná až příliš vehementní a trochu tak ubírá na volnosti. Zda je to dobře, či špatně, to už si zodpoví každý sám. Do dojmu úplně čistého fotbalu, který předvádí minulý ročník PES a podle demoverze i ten letošní, je tedy třeba urazit ještě lán cesty. Na druhou stranu je FIFA 08 jednoduše přístupná, nabízí širokou škálu obtížností i dalších herních nastavení, že si ji v určité podobě bez problému zahraje i úplně nezkušený člověk. Troufáme si tvrdit, že za několik let budou oba fotbaly kvalitativně vyrovnané a o koupi bude rozhodovat především obliba té které značky.